Mnoha lidem připadá slovo ctnost jako něco z moralistické literatury minulého století. A proto nemá pro život v dnešní době žádný význam. Jaká chyba! Ctnost je dobrý trvalý zvyk. Tato skutečnost činí myšlenku ctností o něco zajímavější. Existuje ale i jiná definice, která je ještě více praktická. Ctnost je ta věc, kterou rádi nacházíme u ostatních ve vztahu k nám, ale kterou je tak těžké dosáhnout ve vlastním životě. Všichni máme rádi lidi, kteří jsou vůči nám chápaví, štědří, čestní, upřímní a spravedliví.
V těchto hodnotách bychom měli usilovat o pokrok. Jenom touto cestou můžeme dosáhnout větší lidské zralosti. Zralost můžeme chápat jako výsledek harmonického vývoje lidských ctností. Se zralostí přichází více štěstí. Kdo by nechtěl být šťastný? V jistém slova smyslu jsme všichni odsouzeni ke štěstí. Nemáme možnost volby. Pokud se budeme rozvíjet podle naší přirozenosti jako děti Boží, najdeme více štěstí. Částečně toho můžeme dosáhnout právě rozvojem lidských ctností.
Rozvoj ctnosti
Vraťme se k definici „dobrý trvalý zvyk". Tato definice může přinést množství problémů. Například jak se vyvíjí zvyk? Je jen jedna odpověď: skrze opakování stále stejné věci. Věci opakujeme, protože chceme nebo protože to po nás vyžadují jiní. Například rodiče chtějí po svých dětech, aby opakovaly činnosti, které je učiní dobrými dětmi. Požadovat po svých dětech něco, co je pro ně dobré, je výrazem lásky a rodičovské autority. Někteří to však pociťují jako zásah do svobody dítěte, který by snad mohl způsobit nějaké trauma. V následujícím příkladu se pokusím ukázat, že to tak není.
Co se stane, když někdo pozve osmnáctiletého chlapce na tenis? Teoreticky má dvě možnosti: přijmout, nebo odmítnout. Ale pokud se nikdy neučil hrát tenis, má jenom jednu možnost - odmítnout. Těžko můžeme říct, že je svobodný. Stejná dynamika je zahrnuta ve cvičení ctností. Schopnost musí být vyvinuta dříve, než má někdo svobodu rozhodnout se, zda ji použije.
Teoreticky může být osmnáctiletý chlapec zodpovědný. Ovšem prakticky vzato, pokud tu ctnost nemá, musí začít od píky a nemůže být v jejím využívání svobodný. Nemůže totiž používat něco, co nemá. Přesto nikdy není pozdě začít. Může se pokusit o jeden zodpovědný čin, po té o druhý, a tak se stát zodpovědným.
Z tohoto důvodu můžeme říct, že je rozumné, aby rodiče zvážili, které skutky budou po svých dětech opakovaně požadovat. Děti mají právo na to, aby po nich něco bylo požadováno, aby se díky tomu jednou mohly stát svobodnými.
Zlatá střední cesta
Dalším zajímavým aspektem úvah o ctnosti je nutnost uvědomit si to, čemu říkáme „zlatá střední cesta", totiž že jakákoliv ctnost nebo dobré chování má svůj protiklad. Chování, které je opakem ctnosti, se nazývá neřestí - a ke každé ctnosti (s výjimkou spravedlnosti) se řadí nejméně dvě neřesti: jedna je jejím opakem, druhá nadbytkem. Všichni určitě víte o těch prvních - jako příklad vezměme pořádnost a nepořádnost, pracovitost a lenost, trpělivost a netrpělivost. Mnozí ale nikdy nepřemýšleli o neřesti jako přemíře ctnosti - jako je např. pořádnost a „posedlost pořádkem", pracovitost a ustavičná přemrštěná činnost (jedna z pěti největších neřestí podnikatelů; čím dál tím častější i mezi ženami) nebo trpělivost a pasivita. Oceňování přiměřenosti v ctnosti je důležité pro rodiče, kteří by mohli upadnout do pokušení vyžadovat po svých dětech buď příliš mnoho, nebo příliš málo. Musíme hledat „zlatou střední cestu". Ctností, která je základní pro ostatní ctnosti, je moudrost. Pro svůj zásadní význam je nazývána kardinální ctností. Ctnost moudrosti udržuje ostatní ctnosti v jejich zlatém středu.
Výchova v ctnostech
Znovu opakuji, že výchova v ctnostech spočívá v tom, že děti opakují určité skutky; kromě toho je zde ale ještě jeden faktor. Motivace, schopnosti a osobní dispozice dítěte jsou velmi důležité. Aby plně získalo nějakou ctnost, musí pochopit proč. Toto pochopení povede k jednání. Na druhou stranu také jednání vede k pochopení. Je pravděpodobné, že po malých dětech požadujeme něco bez vysvětlení, proč tomu tak je. Ale krůček po krůčku bychom měli tento pohled měnit a po starších dětech požadovat, aby před tím, než učiní nějaké rozhodnutí, přemýšlely. Abychom byli úspěšní ve vyžadování ctností, je užitečné soustředit v jednu chvíli pozornost pouze na několik málo věcí. Takový postup pomáhá k dosažení lepšího výsledku každému, ale obzvláště prospěšný je pro ty malé, kteří mohou být odrazováni, když nevidí pokrok. V tomto ohledu je třeba pamatovat na to, že důležitý je pokrok správným směrem. Častá chyba ve výchově ke ctnostem spočívá v přílišném záměření se na dokonalý výsledek, aniž by byl rozpoznán pokrok či posun k lepšímu. Pokud neuznáme ty malé krůčky, které již zdolaly, riskujeme, že se předčasně vzdají.
Výchova ke ctnostem má nejméně tři stupně účinnosti. Prvním stupněm je jednání. Například prvním stupněm velkorysosti může být velkorysý skutek, jako třeba půjčení hračky. Když se z jednotlivých velkorysých skutků stane zvyk, stává se velkorysost vlastností člověka, který danou věc koná. Člověk se stává velkorysým. To je stupeň podstaty. A nakonec bývá velkorysost uznána jako něco hodnotného sama o sobě. To je stupeň hodnoty, kritéria, podle kterého se člověk naučí jednat ve všech situacích. Konečná úroveň ctnosti umožňuje velkorysé osobě jednat velkoryse ve všech situacích; není omezena na určité činy nebo okolnosti. A to je důvod, proč můžeme nazvat výchovu ve ctnostech výchovou k hodnotám.